T. G. Masaryk byl vnímán jako „otec zakladatel“, ale od té doby se situace v České republice výrazně změnila. Téměř 70 let žijeme v míru, 25 let znovu budujeme demokracii (a hledáme demokraty) a s okolními státy máme nejlepší vztahy za posledních několik staletí. Dnes nepotřebujeme prezidenta, který pro nás bude zárukou demokracie. Od roku 1989 jsme ušli obrovský kus cesty. Možná s chybami, ale budujeme demokracii. Nepotřebujeme ani vůdce, který ukáže na nepřítele. Německo je náš největší obchodní partner, se Slovenskem máme vztahy lepší než v době „pomlčkové války“, podobně dobré vztahy máme i s Polskem a Rakouskem.
  Pan prezident Zeman se svým vystoupením ujal jiné úlohy, nastavil zrcadlo našim politikům, úředníkům, novinářům a vlastně celé společnosti. Jistě, takový postup je nepříjemný, padla v něm ostrá slova a hlavně ostré pojmenování nás nutí zamyslet se nad našimi postoji, činy a jednáním.

 

 

  Pan prezident zmínil služební zákon, o kterém se v minulosti dlouze a spisovně hovořilo a k ničemu to nebylo. Služební zákon by měl být pojistkou proti záměrům politiků měnit po změně vedení ministerstva nebo úřadu úředníky i na odborných pozicích. Dalším záměrem prý je i zvýšení odborné úrovně státní správy. Což jsou ušlechtilé záměry. Způsob jejich realizace se může zadrhnout na mnoha detailech. Zmíním pouze jeden a tím je prokazování odbornosti pouze podle úrovně vzdělání. Již mnoho let je vidět rozdíl mezi vysokými školami a vysokými školami. Profesoři jedné školy jsou nároční na studenty, spolupracují se zahraničními školami, spolupracují s firmami a snaží se připravovat pro praxi skutečné odborníky. Jiná škola je tolerantní k docházce studentů, profesoři kontrolují hrubky v diplomových pracích a „produkují“ vysokoškoláky. Z pohledu služebního zákona jsou si ale absolventi obou výše zmíněných typů vysokých škol rovni. Jak bude úřad fungovat pod vedením vysokoškolské „rychlokvašky“ si většina z nás dokáže představit. A to je pouze jeden z nedostatků, který může mít negativní dopad na fungování jednotlivých odborů, úřadů a celé státní správy. Podobná situace platila a platí i mezi učiteli, kde byla dána přednost vysokoškolskému diplomu před mnohaletou praxí učitelů – praktiků. Tedy podle mne slova, která zvolil pan prezident, jadrně odpovídají nastaveným pravidlům.

  O Pussy Riot se u nás, ale i jinde v Evropě hovořilo jako o bojovnicích za demokracii a lidská práva v Rusku. Už první co by mohlo a mělo čtenáře zarazit je jméno skupiny. Proč zvolili Pussy Riot a nikoliv například Kitty Riot.  Zvolenému dvojsmyslnému názvu odpovídaly i akce skupiny, které provedly v minulosti a rozhodně se nejednalo o boj za demokracii. Jejich popis můžete nalézt například na blogu Jána Čarnogurského nebo do Google zadejte heslo „Pussy Riot muzeum“.

  V mých očích jsou Pussy Riot anarchistky a rebelky, které provokují a ve svých provokacích jdou až za hranu zákona a toho, co je v Ruské federaci tolerované. Zkuste se sami zamyslet jak byste se dívali na občanské aktivistky, které by zorganizovali skupinový sex v Národním muzeu a potom v Chrámu svatého Víta protestovali proti prezidentovi, menšinám a katolické církvi. Ohodnocení jejich „akcí“ podle českého trestního řádu, především podle §358 odst 2b a dále §355 odst. 2a by bylo pravděpodobně velmi podobné trestu, který dostali v Rusku.  Pokrytce pobouřilo, když pan prezident přeložil jméno skupiny Pussy Riot jadrnějším z možných výrazů, který navíc více odpovídá jejich akcím, přesněji provokacím.

  Témat, která by mohla nebo měla být jasně pojmenována je víc. Při svých jednáních se zákazníky z Asie, Blízkého Východu nebo USA jsem se několikrát setkal s otázkou proč u nás oslavujeme sebevraha. Měli na mysli Jana Palacha. Proč oslavujeme muže, který místo boje za svoji rodinu, za svoji zemi zvolil sebevraždu? Já jsem jim neuměl a neumím odpovědět. Co ale jako muž, bývalý voják a táta vím je fakt, že oslavovat sebevraha je špatný přístup a špatný vzor pro další generace.

  Ano, bacil falešného nahlížení na svět podle šablony „přesně vím jak se máte chovat vy a nemluvte mi do toho jak se mám chovat já“ zasahuje víc oblastí naší společnosti. Já jsem se s tím setkal například v prostředí bank a vyšetřování podvodů. Před lety jsem pomáhal objasňovat případ. Šetřením jsem zjistil, že obviněná pracovnice banky byla v době spáchání činu na druhém konci města a podvod musel provést někdo jiný, kdo zneužil její přihlašovací jméno a heslo. Stručně, krádež identity, nepříjemné, ale může se to stát. Naprosto absurdní byla reakce pracovníků banky, kteří mi řekli, že pokud bych to myslel upřímně, tak jsem na straně banky a nikoliv na straně podezřelé. Stejné zkušenosti jsem měl i v případě internetbankingu a zaručeného elektronického podpisu.

  Mnoho lidí se pohoršuje nad slovy, které zvolil pan prezident ve svém vystoupení. Neslyšel jsem, že by se některý z těchto lidí pohoršoval nad tím, že samozvaný odborník na etiketu, společenské chování a soudní znalec byl v červnu tohoto roku uznán soudem vinným z toho, že vydal nepravdivý znalecký posudek .

  Prezident opakovaně upozorňoval na svoji nespokojenost se služebním zákonem a nikdo jeho názory nebral příliš vážně, teprve když problém jadrně pojmenuje, tak ho mnoho pokrytců odsuzuje. Nikoliv za obsah, ale za formu jakou zvolil. Když odborník na etiketu lže a mnoho let uvádí v omyl odbornou společnost, své žáky (je VŠ profesorem) i politiky, tak to žádného komentátora nepohoršuje a nemluví se o tom. V těchto souvislostech již rozumím arogantní a podrážděné reakci tohoto odborníka na společenské chování a „otce“ zákona o zaručeném elektronickém podpisu, když jsem jemu a dalším úředníkům popisoval, že jimi prosazené řešení elektronického podpisu je nevhodné, snadno zneužitelné a ohrožuje to důvěryhodnost fungování státní správy, minimálně v té elektronické podobě. Co je platné, že za uplynulých 12-14 let bylo opakovaně prokázáno, že zvolené řešení je nedokonalé nebo dokonce nebezpečné. Úředníci i novináři o tom nehovoří, nepíší a pouze opakují původní názory. Situace mi připomíná pohled na Pussy Riot, o kterých se začalo psát jako o občanských aktivistkách a když se na základě více informací a po hlubší analýze ukázalo, že je situace trochu jiná, tak již málokdo má odvahu ve stejných médiích napsat nebo říci „mýlil jsem se, situace se změnila“.

  Podobných případů i z jiných oblastí života můžeme nalézt celou řadu. Důležité je jak se k problémům budeme stavět a především jak se k nim budou stavět naše politické a společenské elity. Situace kdy na konkrétní, slušně a spisovně formulované připomínky nikdo nereaguje vede k tomu, že se situace chopí například pan prezident a jasně a jadrně pojmenuje problém. Jistě, je to extrémní řešení, které by se nemělo stát pravidlem. Jak jinak ale přimět k zamyšlení společenské a politické elity, které oslavují sebevraždu jako hrdinský čin a tolerují mezi sebou specialistu na společenské chování, kterého soud usvědčil ze lži a manipulace se znaleckým posudkem.